Sára - Ara Ararauna

 

Aru jsme si chtěli pořídit již dříve, ale nějak jsme se báli, zda tak velkého papouška zvládneme. Zda jsme natolik zkušení, aby u nás aruška netrpěla a dali jsme jí vše, co potřebuje. Předchozí dětské zkušenosti s andulkami či korely asi nebudou na velké úrovni a tak jsme se nejprve rozhodli pro Žaka - Ferdu. V roce 2015 na podzim, ale nějak uzrál čas a my se rozhodli rozšířit naše ptactvo o vytouženou ARU. Žako měl v té době 10 let, takže zde byla obava, jak se budou snášet. Udělali jsme tedy test pohlaví a najednou z Ferdy byla Ferdice a my začali shánět samce ARY ARARAUNY. Objeli jsme několik chovatelů, překupníků a výkupníků a nakonec skončili na stejném místě jako před 10 lety s Žakem. Zde jsme si oblíbili jednoho drobečka, který se nám povahově zdál být nejlepší a nejvíce se k nám měl. Bohužel zatím nebylo známé pohlaví a tak jsme s napětím čekali, jak to dopadne. Samozřejmě že test DNA ukázal na samičku a my stáli před rozhodnutím, zda ano nebo hledat dále. Jelikož šlo o lásku na první pohled, neváhali jsme a i přes to, že jsme chtěli samečka, jsme si Sárinku definitivně zamluvili. Nyní se jen čekalo, než začne sama žrát. Plánované vyzvednutí se několikrát odsouvalo, protože Sárinka prostě jíst sama moc nechtěla. A aby toho nebylo málo, tak některý ze sourozenců Sárince poničil ocasní brka. Měla je všechny polámané a dost jí to překáželo, proto jí je chovatelka zastřihla. Vytržení jsme ani nechtěli a věděli, že jednou stejně přepeří a bude mít ocas krásný.

Jedeme pro Sárinku

Naše těšení bylo tak velké, že jsem se 21.12.2016, kdy Sára sama stále nežrala skoro ve čtyřech měsících věku, rozhodli jet na ní podívat. Měli jsme i slíbeno, že si můžeme vybrat ještě jinou samičku, kterou si chovatelé chtěli nechat pro sebe. Ta se nám bohužel moc nelíbila a tak to vypadalo, že pojedeme domů s prázdnou. Sára ale jak nás viděla, asi chtěla s námi domu, tak začala na stole věci ozobávat a brát si sama. Proto padlo rozhodnutí, že si ji vezmeme, budeme ji doma denně vážit, hlídat a dokrmovat. Vše nasvědčovalo tomu, že byla pouze „líná“ jíst sama a nechala se krmit od ostatních sourozenců. Naše radost byla velká, konečně jsme si vezli domů ARU, sice bez krásného dlouhého ocasu, ale byla naše.

První dny doma

gallery

gallery

gallery

Doma Sárinka krásně dlabala a tak to vše dopadlo dobře. Asi po 10 dnech jsme přestali dávat kaši a přešli na klasickou stravu. Stal se z ní ihned mazel a tak trochu závisláček, což při plánovaném volnoletectví není na škodu. Také jsme začali cvičit první kousky s klikrem a myslím, že jí to jde dobře. Nácvik kšírek byl sice trochu komplikovanější, ale nakonec to se podařilo. Kšírky jsme rozstříhali na díly a začali nejprve částí přes hlavu, chvilku nechat a zase sundat. Vše vždy s odměnou. Postupně jsme přidávali a nakonec opět smontovali kšírky a zkoušeli celé. Jelikož jsme chtěli chodit ven, byla to pro nás nutnost. Venku se Sárince moc líbilo a prozkoumávala naší zahradu.

První krok k volnoletectví

Na jaře 2016 jsme objevili, že v Praze v tenisové hale se pořádá létání s papoušky, to nás děsně nadchlo. Ideální místo vyzkoušet, jak se bude Sárinka chovat na volno, zda nás bude hledat, nebo prostě zdrhne. Daleko lepší trénování než na kšírkách, kde se provázek neustále za něco zasekává a ptáka sráží k zemi. Hala super, velká nafukovací přes 4 kurty, spousta místa, spousta volného prostoru k létání a také několik další papoušků, což je pro socializaci také dobré. A naše pocity ze Sárinky? Sára moc nelétá. Nevíme zda je to dané tím, že v té době neměla ocas, nebo prostě nechtěla. Každopádně velký letec není ani dnes. Pokud ovšem jsme si ji dali na bidlo, nebo na tenisovou síť, ve většině případů si našla svoji paničku a na ní přistála. Takže to hodnotíme velmi pozitivně, fixace tam je, nebo alespoň její základ. Druhou pozitivní věc, kterou nám hala dala, je tato skvělá skupina lidí, se kterýma jsme se seznámili a chodíme létat. Díky nim jsme se dostali o další kus dále.

gallery

gallery

gallery

Létání venku

S příchodem teplého počasí jsem se Sárinkou více chodili ven, začali s ostatními jezdit na naše oblíbená místa a trénovali a trénovali. Zatím jen na kšírkách, což je sice super, ale nevýhody tam jsou. Ideální místo by bylo s hladkým povrchem, ale to neexistuje. Sára opět nebyla žádný velký letec a tak většinou z bidla ihned přeletěla na paničku a jí se držela. Po nějakém čase jsme se rozhodli Sáru pustit na volno na Podolance, kde je vidět hodně daleko na všechny stranu a je to bez stromů, drátů silnice atd. prostě krásné místo. Scénář byl stejný, žádný velký let Sára nedělala a držela se nás. Přelet na bidlo, s bidla na rameno a to je vlastně vše. V té době stále neměla ocas, protože brka si nějak dávala na čas a nechtěla vypadnout. To nám dávalo jistou naději, že Sára daleko nedoletí.

gallery

gallery

gallery

jednou...

S přibývajícím časem nám rostlo sebevědomí a jakási jistota v Sárě, že neuletí. Ona vlastně nelétá. Asi 2x neletěla jen z bodu do bodu, ale udělala i několik koleček v dosahu nás, což byl moc krásný pohled. Nakonec opět přistála na ruce. Proto jednou při návštěvě dnes naší neoficiální klubovny zvanou Roklinka, jsme ji nechali také na volno. Chodili jsme s ní na ruce nahoru, a ona krásně letěla dolů k paničce, prostě paráda. Nicméně jako ostatní papoušci, kteří si tam poletovali, okusovali stromy, Sára nebyla. Držela se pořád u nás a jen si přelétávala. Až pak najednou, asi 10 minut před odjezdem domu, se všichni něčeho lekli a frnk. Vyběhli jsme ihned na vrchol a viděli Sárinku letět nad polem směrem doleva a zpět k nám. Najednou mi ale zakryl výhled strom a už jsem ji na místě, kam jsme předpokládali že letí, nenašli.

Tím začalo hledání o kterém existuje pěkný článek od Vaška. Celý příběh si můžete přečíst zde.. Každopádně jsme Sárinku našli, ale až třetí den. Bylo to velké shledání a ač bych tomu nevěřil, Sárinka byla naprosto v pohodě. Čeho se všichni lekli, dodnes nevíme. Každopádně Sárinka měla snahu se vrátit, nebyl to totální úprk. Dle všeho to vypadá, že pouze nedolétla. Možná ji srazil protivítr, který ten den byl, možná neměla sílu a přistála tam, možná absence ocasních brk, nevíme. My ji našli v řepkovém poli, kdy se ten třetí den konečně ozvala a já věřím, že se za celou dobu nepohnula z místa. To pole je tak neprostupné, že my jsme měli co dělat v něm ujít metr. Ponaučení? Řepkové pole v blízkosti není dobrý nápad. Pokud Vám v něm papoušek přece jen skončí, budou vám všichni říkat řepka nebo vyznavač žluté barvy. Samozřejmě ponaučení je velké, člověk musí být velmi opatrný a předcházet situacím a hlavně více trénovat. Náš příběh i díky této partě dopadl velmi dobře a jsme za to rádi.

Jak jsme na tom dnes?

Dnes tedy v době psaní první verze článku, tedy 31.8.2016 jsme na tom výborně. Sárinka má všechny nová ocasní brka a krásně je používá. Lidé co znají Sáru od začátku, si toho ihned všimnou, jak jsou velká. Konečně je to pták s pořádným ocasem. Na Podolance běžně létáme na volno a není zde ani náznak odletění. Sára občas kolečka dělá, ale zase tak často jako ostatní ne. Je to závisláček a drží se stále paničky. Děláme ji trénink i těžší, takže se schováme mezi lidi a ona si nás najde. Je schopná se otočit na místě, když vidí, že nás přelétla. Takže toto se daří. V Roklince dáváme kšírky a někdy jsme na volno. Přijedeme, a pokud je tam méně lidí, necháme ji na volno se proletět a pak nasadíme kšírky. Řepka je sklizena, takže je to bezpečnější. Naposledy si takhle sedíme na židličkách a Sára na volno na rameni. Najednou se vznese a opět stejným směrem jako při první ulétnutí pryč z Roklinky. Nahoře to stáčí tentokrát doprava a letí nad stromky. Občas nám nějaký stromek na pár vteřin zakryje na ni výhled, ale máme hrubou představu, kde letí. Stále to stáčí doprava a dělá si kolečko, srdce nám buší jak o život. Samozřejmě vybíháme na malinko vyšší místo a sledujeme ji, to se ale již objevuje zpět nad Roklinkou. Další ostrá zatáčka doprava, vidí nás a ostrý slet do Roklinky a přímo na ruku. Byl to krásný let a ještě hezčí návrat. Udělala to moc šikovně a utvrdila nás v tom, že na to volnoletectví má. Tím ale nechci říct, že to na 100 procent umí. Stále je nutné trénovat, stále je nutné být opatrní a stále na místech, které neznáme, nezná Sára a nebo jsou jen trochu nepřehledné budeme na kšírkách. Jako třeba na setkání papoušků na Krásném. Fotogalerii z této akce najdete zde.

gallery

gallery

gallery

Naše budoucnost?

Volnoletectví se určitě chceme věnovat dále. Dle našeho názoru, to těm papouškům prospívá, což nám bylo potvrzeno i na veterině. Je to vidět nejen na Sáře, ale i na jiných opeřencích naší skupiny, takže by byla škoda s tím přestat. Ona i ta parta lidí stojí za to, takže se těšíme na další společné akce. Třeba se počet našich členů ve skupině ještě rozšíří, ale co víme určitě, rozšíří se i počet papoušků, tak nám všem držte palce.

 

Sárinka na fotkách >>        Sára a její videogalerie >>

zpátky nahoru